Do Senorad přijíždíme v pátek krátce před druhou hodinou. Je zamračeno, vypadá to na déšť, z mobilu ale zjišťujeme, že pršet nemá.. .potom mobily vypínáme úplně. Stejně jim letos těch 14 dnů počasí vyšlo ukázkově, žádná velká vedra, pršelo pouze dvakrát… ideální počasí na táboření.
Po tradičním obědě v místní restauraci si dáváme batohy na záda, nezbytné krabice s buchtami do ruky a vydáváme se na cestu. Zastávka nad vesnicí a kochání se pohledem do okolí – dukovanské komíny, U Oběšeného, v dálce Biskoupský kopec, Boží muka u cesty… a máme štěstí – cestu nám kříží i houf oveček.
Po žluté míříme na Malou skálu – troufám si tvrdit jedno z nejkrásnějších míst v okolí – takové borovice nerostou nikde, ten pohled dolů na Oslavu, Ketkovický mlýn – za to stojí sem každý rok znovu zajít. Jdeme dál po Staré hradní cestě dolů k táboru. A po chvíli už slyšíme šumění Oslavy a dětský smích… jsme nad táborem – u kruhu, kde právě holky cvičí scénky k dnešnímu závěrečnému táboráku. Chvilku stojíme a posloucháme, než si nás všimnou.
V táboře je klid, všichni ve stanech odpočívají, měli náročný noční program, vedoucí jsou nahoře v Senoradech u hospody a čekají na ostatní rodiče, z kuchyně na nás mává Magnet s Dědou.
Postupně přicházejí další a další rodiče, za ty roky co na tábory jezdíme se s většinou již důvěrně známe, takže povídání u čaje, co se za ten rok, kdy jsme se neviděli, změnilo a přihodilo, nebere konce….
Ubytováváme se v jednom z prázdných pořadových stanů, někteří rodiče si staví své stany, někteří si chystají lože v hangáru. Nezapomenu pohled, kdy si jedna z maminek vítězoslavně a radostně nese do stanu matraci (v Břeclavi by si ji u popelnic ani bezdomovec nevzal). Tady na táboře je každý šťastný, že nemusí spát pouze na tvrdé karimatce.
A všichni netrpělivě čekáme, jakou hru pro nás vedení připravilo letos? Zase si zaběháme jako vloni? Nebo budeme zmatení z pravidel jako v předloňské hře? Nic takového.. letos nás čeká hra Bingo…lidské Bingo. Po této hře už všichni dobře víme kdo je jak starý, vysoký, kdo má kolik sourozenců, kolik vlasů, jak se jmenuje, zda má domácího mazlíčka a nebo jestli nosí pestrobarevné ponožky… .
Následuje večeře. Letos žádné knedlo-vepřo-zelo, ale divočina… z jakého zvířete netušíme dodnes, ale dobré to bylo moc.
Po večeři nástup, rozdávání odborek a diplomů za táborovou olympiádu. A potom už slavnostní táborák. Proslov Kulďase – vedoucího tábora, každého z nás přinutí chvilku zapřemýšlet, výkřik „Přineste oheň!“ nás však znovu vrátí do reality… a pak starší skautky : „Zapaluji tento táborový oheň ve jménu.. pravdy, krásy, lásky, síly“. Slavnostní rituál zapalování ohně, který nás každý rok znovu a znovu dojímá. Začíná program … scénka, písnička, scénka, písnička.. holky co plnily odborku Divadelník tady plní svůj poslední úkol. Rodiny, které na táboře nepřespávají odjíždějí domů, jiní rodiče dávají uložit mladší děti ke spánku a pak už se jenom zpívá a zpívá.. poslední vytrvalci odcházejí od ohně o půl čtvrté ráno.
V sobotu budíček v 8 hodin, rozcvička odpuštěna, ranní hygiena a snídaně – buchty od rodičů, které všem přijdou vhod. Následuje velké balení a závěrečný nástup. Po nástupu letošní novinka – žádný odjezd domů, ještě nás čekají workshopy – kreslení na kamínky, lanový bungee running a sauna. Ti, kteří saunu zkusili – dokonce dvě kola – nelitovali. Stálo to za to.
Do tábora se začínají sjíždět první rodiny Oldskautů, kteří zde budou celý další týden, my dobalujeme poslední věci, velké loučení, pochod po tolik nenáviděné, ale přesto milované Pašerajdě nahoru, v Senoradech u hospody poslední společné foto a odjezd…. bylo to moc fajn… za rok nashledanou !
Kuli, Štístko, Jeňo, Čokoško, Ančo.. Díky !