Sraz byl na nádraží v Břeclavi, kde jsme chvilku počkali na Lanžhot, a pak jsme jeli vlakem nevím kam.
Noční přechod Pálavy byl oficiálně zahájen pokřiky jednotlivých oddílů. Byla již docela tma, ale počasí se zatím slušně drželo. První krásný pohled se nám naskytl, když jsme opustili Věstonice a dostali se na kopec k lesu. Chvilku jsme se pokochali světýlkama s vesniček odrážejícími se na hladině Nových Mlýnů. Zde pronesla Čokoška úvodní řeč k tomu, co nás vlastně čekalo: ,, vydáváte se na svou životní pouť, heslo této akce je, že i cesta může být cíl!“ A tak hurá do lesa! Cože!? Bez baterek, to si děláte srandu ne!? Bez baterek jsme to vydrželi až skoro k Děvičkám, těžko říct jestli jsme šli celou dobu po cestě, ale naše oči si na tmu za chvilku zvykly, a tak jsme rozsvítili jen u naučné tabule s místními endemity. Když jsme se končně dostali po úmorném stoupání na Děvičky, stál ten pohled opravdu za to.
Prvním úkolem naší životní cesty bylo se narodit, což spočívalo v průlezu hodně uzounkou škvírou, ale všichni jsme to zvládli, vylosovali si jméno někoho z nás a rozdělili se do 3 skupin. Na lístečku měl každý napsán svého svěřence, pro kterého měl být po celý přechod patronem a ve skupinkách jsme poté hledali co nejvíce věcí, které máme společné. Další hra byla hodně seznamovací, kdy jsme si povídali s ostatníma na různá témata. Během povídání dalo počasí o sobě poprvé vědět a na pár minut lehce sprchlo. To už jsme se ale vydali na nejvyšší vrchol Pálavy jménem Děvín. Po cestě nás překvapila mlha, ale na samotném vrchu byla najednou zcela pryč. Zde z nás byli malé hravé děti, které hráli hoňku s baterkama, kdy domečkem byl skok někomu na záda. Ale hurá ke skalce, od které již byla krásně vidět Klentnice. Odsud jsme se stali již staršími, kteří se učili týmové práci formou držení za jeden „provaz“ v podobě toaletního papíru, ale na tak kamenité cestě z kopce to nebyla žádná sranda.
Konečně jsme se dostali dolů k přístřešku, kde nás překvapil spící cyklista, ale nerušili jsme ho a po krátké pauze se vydali po silnici do Klentnice. Nebe nad Břeclaví vypadalo hrůzostrašně, ale my byli stále v suchu. Další zastávkou byl Sirotčí hrádek, kde jsme se zdrželi na delší dobu a nabírali sílu na závěr cesty. Po sejítí k fotbálovému hřišti si naše nohy opět mákly a vynesly nás na stolovou horu. Lehká sbíhačka z hory a už jsme mašírovali po silnici směr Kočičí skála. Naše pouť byla téměř u konce, už stačí jen prokázat naši moudrost a chytrost. Za správně zodpovězené otázky jsme obdrželi mapu, které nás zavedla k turoldskému pokladu. Od pokladu to byl už jen krok do Mikulova a nějaký ten kilometr k nádraží. Pomalu svítalo, ptáčci začali zpívat a my ideálně stihli první ranní vlak ve 4:59 do Břeclavi. Ve vlaku se rozdělil poklad a někteří únavou i zaspali. Z nádraží jsme rozešli, někteří domů a někteří šli spát do naší klubovny.
Zúčastnili se:
Bantuové – Červenáček, Joe, Karamba, Tom, Rolf, Veverka, Bobr a Šídlo
V Trávě – Čokoška, Anča, Raciolka a já
Plamen – Káně, Klikouš, Kecka, Želva, Vačky a Jeleň
Zapsal: Bobr
Několika větami doplnila: Veverka